Aktivní bezpečnost III

end-logo
Sdílejte:

autor & copyright Jiří Čech

Ještě k článkům o bezpečnosti

 

 

Podle ohlasů soudím, že předchozí články nebyly napsány zbytečně a tak bych ještě zkusil přidat několik postřehů.

 

 

Houkačka:

 

Použití houkačky je stanoveno v zákoně, hlavně kdy se nesmí a kdy je povoleno. Já bych jen upozornil, že houkačku je třeba používat krátce, protože po dobu houkání je nervová soustava toho, na koho troubíme, nadměrně zatěžována a jeho reakce se zpozdí, případně provede reakci nesprávnou či neudělá vůbec nic. Extrémní hluk paralyzuje, znají to všichni přírodní predátoři (tygr při útoku vždy zařve, kořist zareaguje se zpožděním a to mu k úspěchu stačí) a také při vojenských útocích pěchoty se řve na plné pecky, nepříteli to špatně myslí a nebrání se s dostatečnou vehemencí. Proto když už musíte použít houkačku, tak jen krátce.

 

Systém HANS u závodních vozů:

 

Při zkoumání mnoha smrtelných nehod ve vysokých rychlostech se dospělo k závěru, že člověk dokáže díky upoutání fyzicky z velké části přestát nárazy z vysokých rychlostí. Problémem je hmotnost hlavy vůči pevnosti krčních svalů a šlach, prostě tělo zůstane i relativně nepoškozeno, ale hlava se po velkém předklonění a přetížení utrhne od krčních obratlů v místě přechodu páteře do oblasti spodiny lebeční, dojde vlastně ke zlomení vazu. U závodních vozidel k tomu ještě pomáhá hmotnost přilby, která se přičte k hmotnosti hlavy. U moderních vozidel vybavených airbagy k tomuto jevu dochází méně, protože hlava se „zarazí“ o nafouknutý airbag a k enormnímu předklonění nedojde, ovšem ve vysoké rychlosti se airbag nedokáže nafouknout dostatečně rychle a může působit jako protiúder tenisovou raketou. Z tohoto pohledu je airbag také nedokonalý, ale zatím se nic lepšího nevymyslelo. U závodních vozů něco jako airbag nepřichází v úvahu, ale je zde přilba, na kterou se dají připevnit držáky, na které se připojí zádržný systém bránící nadměrnému předklonění hlavy. V principu je systém HANS ergonomicky tvarovaný držák umístěný mezi záda a opěradlo sedačky, na kterém jsou připevněny dva popruhy, které se zaháknou za držáky na bocích přilby. Jejich délka je nastavena tak že nebrání normálnímu otáčení hlavy, ale neumožní nadměrný předklon a pohyb přilby dopředu nad kritickou mez. Dojde sice k vyššímu přetížení v momentě aktivace HANSu, ale hlava si toho nechá hodně líbit a tak toto není největším problémem. Důležité je, že se hlava neutrhne od krku. Momentálně je toto zařízení dobře vidět v F 1.

 

Airbagy, airbagy, pak dlouho nic a zase airbagy….

 

Nedá mi to, abych se nevyjádřil k jednomu „slavnému“ úmrtí z nedávné doby. Superb, nepřivázaný Ivan Hlinka, náraz do nákladního vozidla, aktivace airbagů – snad nejhorší kombinace kromě tvrdého nárazu ve vysoké rychlosti. Nákladní vozidlo svou hmotností způsobilo prakticky „náraz do betonu“, vystřelené airbagy vše ještě zhoršily. Jak jsem už jednou v článku Pasivní bezpečnost uvedl, airbag je pouze doplňkem bezp. pásů, které slouží jako základ. Kdo tomu nerozumí, tak to vysvětlím jinak: tenisté při podání dokáží zrychlit míček nad hranici 200 km/h, tedy rychlost pohybu raket plus pružnost výpletu dokáže míček na tuto rychlost urychlit, raketa v momentě úderu do míčku má velmi vysokou vlastní rychlost. Co myslíte, nechali byste se od takového tenisty praštit raketou do hlavy (předpokládejme, že vás trefí mistrně pouze výpletem)? Asi (určitě) ne. Teď si představte, že se airbag nafukuje zhruba třistakilometrovou rychlostí (to není vtip, ale oficiální měření) a vy se proti němu pohybujete také třeba šedesátkou… Proti tomu je úder raketou jen otcovský pohlavek. Před nedávnem se v televizi objevila ukázka, jak to vypadá, když neupoutané tělo narazí do nafukujícího se airbagu, bylo to hezky zpomalené a tak bylo možné detailně sledovat co se s jednotlivými částmi těla děje. Pohyb hlavy vůči páteři zcela jasně signalizoval zlomení vazu prudkým záklonem (úder tenisovou raketou jako vyšitý), celá „kostra“ se nedefinovatelně zavlnila a zploštila. Dumík toho měl dost, bylo nutné provést jeho opravu! Takže kdo máte auto s airbagem, tak pro vás platí tuplem že se musíte přivazovat i když jedete za roh pro rohlíky. Doufám, že smrt Ivana Hlinky mnoha lidem otevře oči a začnou se chovat k vlastnímu životu s větší úctou.

 

 

Mimo mísu:

 

Povinné ručení: jezdí mezi námi mnoho takových, kteří nemají zaplaceno povinné ručení. Pokud se nic nestane, nedomýšlejí konce svého konání. Pojišťovna v případě plnění po nich může chtít 50% částky z vyplaceného odškodnění, což při takovém poškrábání Mercedesu nebo velkého Audi může být v řádech statisíců. Poslední mi známý případ je o částce 630 000 Kč, už proběhl soud o náhradě škody, pokud nezaplatí, dojde k exekuci majetku. Stačí, když má nějaké vybavení bytu nebo dokonce byt, nebo dům vlastní, bude toto úplně bez skrupulí prodáno a z utržené částky se uhradí škoda. Proti tomu je dvacetitisícová pokuta od příslušného odboru obecního úřadu pouze šimráním v nose. Jenže tady jde o peníze celkem přijatelné, teď si spočítejte, kolik bude stát překocená cisterna s ropnými látkami případně řetězová havárie na dálnici způsobená nepojištěným řidičem. Občas mi připadá, že tito lidé mají hlavu pouze jako dekl na krk… Námitka, že když nic nemám, nemohou mi nic vzít je sice správná, ale pokud nic nechceš mít celý život… Z každého legálního příjmu bude takový člověk odvádět všechno nad životní minimum, v případě práce na černo se pak nezapočítávají roky na důchod.

 

Takže jak vidíte, překvapit vás může cokoli kdykoli, že najíždíte každý rok 50 – 70 000 km ještě neznamená, že jste proti všemu imunní. Znám případ řidiče autobusu, který ťuknul několik málo kilometrů před dokončením 1 000 000 km. Že někdo nikdy nehavaroval, ještě neznamená, že je dobrý řidič, totéž platí i naopak. Někdo nenabourá za celý život, ovšem po důkladnějším rozboru přijdete na to, že najel minimum kilometrů, a to jen za slunečného počasí. Druhý zase bourá každý druhý rok, ovšem při najetí 120 000 km ročně za každého počasí se dá celkem i předpokládat, že se občas nějaká chybička vloudí. V dnešním hustém provozu na silnicích vhodných tak pro selské povozy není velkým problémem dát ránu, přestože se snažíte jezdit bezpečně a dodržujete všechny zásady bezpečné jízdy. Sám z vlastní zkušenosti vím, že stačí chvilkové snížení pozornosti a průšvih je na světě. Když jste na silnici sami, k havárii nemusí dojít právě proto, že vám nikdo nepřekáží, ovšem jakmile provoz zhoustne, riziko nehody výrazně stoupá. Proto se snažme být všichni ohleduplní k ostatním, někdy správná reakce (uhnu, přibrzdím, udělám místo) pomůže kolegovi v jiném autě zabránit nejhoršímu.

 

Nejsem sice psycholog, ale podle mého názoru za nynějším stavem myšlení a jednání občana této republiky je bývalý totalitní režim. Dvě generace lidí se nemohli svobodně projevit a realizovat v životě podle svých představ. Když to nešlo veřejně, odpor k systému se ventiloval skrytě pod heslem „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ (když je to „nás všech“, tak je to přece i moje), všelijakým šizením práce a povinnostmi vůči společnosti. Každý na všechno kašlal a čekal, kdo mu co poručí. Když mu už něco poručili, snažil se to nějak obejít, případně převést na druhého. Pokud se nějak sám „aktivizoval“, bylo to převážně jen ve svůj vlastní prospěch bez ohledu na potřeby ostatních (včetně příslušníků vlastní rodiny). Sobectví a závist dosáhla obludných rozměrů. Silný policejní aparát a podvědomý strach národa po zkušenostech z padesátých let, podporovaný ještě typicky českým udavačstvím a organizacemi typu PS VB, udržovaly jakous takous disciplínu. Po uvolnění režimu po roce 1989 ale najednou nastal obrat, každý se snažil využít nové svobody, jenže ne každý věděl jak na to. Tato devastace myšlení se bohužel nedá jednoduše odstranit, ale co horšího – pomalu přechází i do nové generace, která bolševika nepamatuje. Mnoho lidí nevěří vůbec ničemu a ještě svůj postoj předávají ostatním. Na všechno se nadává, ale že by si nejdříve uklidili u sebe doma, to nikoho ani nenapadne.

Po roce 1989 došlo k zákonitému procesu, většina bývalých „aktivních“ lidí (většinou bývalí straníci, zelináři, taxikáři, řezníci…) začala podnikat bez něčeho tak zbytečného, jako je etika a morálka. Právo je pro ně sprosté slovo. Navíc se takové jednání podporovalo i veřejně, věty „žádná učebnice ekonomie nezná pojem špinavé peníze“, „v životě jsou peníze až na prvním místě“ jistě vejdou do dějin, kdo neumí opatřit peníze, je méněcenný jedinec. V politice a na nejlepších podnikatelských místech máme lidi bez skrupulí, kterým jde jen a pouze o vlastní panděro. To, co Západ už dávno překonal jako brzdu rozvoje – skutečné vykořisťování zaměstnanců – se v mnoha případech stalo skutečností u nás. Nejen že podnikatelé neplatí svoje daně, ale neodvádí ani povinné platby na pojištění atd., za své zaměstnance, kterým ještě navíc špatně platí. Druhá polovina těchto darebáků, která neumí podnikat, si našla svoje podnikatelské aktivity v politice všech stupňů. Navzájem si pomocí zmanipulovaných výběrových řízení přihrávají peníze, že společnost jako celek stojí na místě, jim vadí asi jako to, že na Plutu nevysílá Nova. Mezi tím se snaží nemnoho slušných podnikatelů pracovat poctivě, že to nemají vůbec jednoduché, to víme všichni kromě naší vlády, která radši pomáhá lemplům, kterých je pořád dost na to, aby jim v příštích volbách zajistili vítězství. Rozdíl v atmosféře ve společnosti proti první republice, kdy jsme se po mnoha staletích dostali z nadvlády Habsburků, je zcela propastný. Tehdy si většina lidí vážila nabyté svobody a snažila se nějak přispět k celkovému chodu společnosti, respekt vůči sousedovi byl skutečným respektem. Dnes je problém všelijak maskován spoustou řečí o vstupu do EU atd., ale že v podvědomí národa je stále cítit křivda, to nikoho nezajímá. Potlačovaná vnitřní vzpoura se vybíjí v agresivitě všech vůči všemu a auto je pro to nejlepším prostředkem. Jedni si za volantem vybíjí vztek a léčí své komplexy, další se zase pouze za volantem cítí svobodní a chtějí si svoji svobodu užít. Mezi těmito individui se pohybují slušní občané, kteří ale dost často doplácejí na následky konání těch prvně jmenovaných. Jak z toho ven – to opravdu nevím, jediné co mne napadá je, že by se každý měl nad sebou zamyslet a uvědomit si cenu svého – a hlavně cenu jiných – života a podle toho se začít chovat. Jeden se bez druhého neobejdeme, společnost v Evropě je natolik mezi sebou provázaná, že samotná existence jedince je v praxi nemožná (pokud nechce zpátky na strom) a proto je nutné začít myslet také na prospěch druhého. Pokud totiž prospívají druzí, prospívám i já, to je známá skutečnost. Bohužel tržní ekonomika a „neviditelná ruka trhu“ k tomuto konání zrovna nenabádá, pokus o zavedení nějakého lepšího společenského systému ztroskotal právě na neschopnosti lidí vzájemně spolupracovat (aspoň tedy víme, kudy cesta nevede), žádný jiný společenský model není v dohledu a tak nám nezbývá, než se aspoň snažit o lepší bytí v rámci možností současného stavu.

Problém nynější společnosti je honba za penězi, po roce 1989 se mnozí snažili rychle dohonit to, co jim bylo za totality odpíráno. Pod pláštíkem slov o demokracii a svobodě se začali zviditelňovat pochybní právníci, kteří bezohledně pouštěli do světa právnicky sice pravdivé, ale společensky těžko zdůvodnitelné návody, umožňující obcházení ustanovení zákonů. Když kterýsi právnický dement veřejně prohlásil, že „Ústavou zaručené svobody člověka lze omezit pouze zákonem“ a tak vyhláška o provozu na pozemních komunikacích má pouze informativní charakter a není tedy podle zákona závazná, myslel jsem, že mu urazím hlavu. (Ono by to asi před soudem v případě maléru neobstálo, ale jak znám postpubertální výrostky za volanty silných aut, kteří nedomyslí význam takového konání a začnou se podle slov tohoto dementa chovat…) Pokud jsem si vědom takovéto situace, tak na to upozorním zákonodárce a nevytrubuji to do světa. Kromě těchto excesů je větším problémem rozpad autority jak v rodině, tak hlavně ve škole. Rodiče „podnikají“ a na děti nějak nemají čas, školáci se potulují do noci po ulicích a třeba z nudy vykrádají auta. Ve škole jim učitel nemůže říci důraznější slovo, protože ho pošlou někam a pošlou na něho svého vlivného rodiče. Když se potom takoví jedinci dostanou (opět s pomocí rodiče „podnikatele“) k autu, které musí být patřičně reprezentativní a tedy minimálně s 2,5 litrovým motorem, můžeme od něho očekávat nějakou toleranci či ohleduplnost k ostatním? Když navíc i řidičský průkaz má jaksi zaplacený…

Tuzemská společnost ještě nedorostla do úrovně západních demokracií, a tudíž po ni chtít stejné povinnosti není fyzicky možné, pouze o tom můžeme mluvit a vyhrožovat různými Kryštofy, které provádějí ti, kteří sami předpisy porušují nejvíce. Absurdistán ještě dlouho zůstane Absurdistánem. Nepovolený tuning je také o nulovém respektu k zákonům… (Víte, že ze všech postkomunistických zemí se pouze v Makedonii po pádu totality nezvýšila kriminalita? Je to dáno tím, že tamější rodinné vazby jsou neobyčejně silné a že si nikdo nedovolí udělat ostudu vlastním rodičům. Společenská netolerance k negativním jevům je asi nejlepší způsob, jak tyto jevy omezit.)

Nepředpokládám, že moje články čtou všichni, kteří by je číst měli, ale každá kapka dobrá.

 

 

Škodovkářům zdar!

Aktivní bezpečnost III 5.00/5 (100.00%) 2 votes


banner pro vstup do katalogu MJauto
Sdílejte: